Blog .....O sochách a lidech....Sculpture story

 5. Médea 1973 – Když hádka přinese inspiraci

Páteční večery mají někdy své vrtochy. Po jedné z těch obyčejných, trochu zbytečných hádek Adam navrhl: "Víš co, zůstaň doma v teple a klidu, já pojedu do ateliéru. Ať si víkend neztrpčíme hádkami." A bylo rozhodnuto. Klid.
V ateliéru ho ale myšlenky na Ediny nálady nepřestávaly pronásledovat. Nabral hrst hlíny a začal modelovat, aby tu zvláštní energii přetavil do něčeho krásného. Pod rukama mu vznikala ženská postava – nejdřív něžná a půvabná, pak se však začala tříštit do fragmentů. Z mezer mezi nimi se plazili hadi. Byla to žena i had, stejně rozporuplná a fascinující jako mýtická Médea.
"Musím myslet pozitivněji," usmál se pro sebe a pustil se do další kompozice – portrétu Edy. Vycházel nádherný: řecký nos, mandlové oči. Ale i tentokrát se tvář rozdvojila – půlka jemná a lidská, druhá kočičí. Kočka, která se umí přitulit, ale i škrábnout. Bez jídla v ateliéru a bez možnosti něco dokoupit trpěl hladem, ale právě tehdy "trpěl a tvořil" nejvíc. Výsledek? Malá cínová Médea a sádrová kočka–žena. Dvě malé sochy, které možná jednou budou mít svůj velký příběh.

6. Úžasná zakázka – Tři čeští lvi (1973)

"Co to táhneš za černé bloky?" divil se Adam.
"Diorit. Prachatická žula," zazněla odpověď. "Budeme dělat tři lvy na fontánu před Karolinem!"
Ta zakázka byla snem každého mladého sochaře. Lvy po slavném Makovském zdědil jeho asistent Standa Hanzík a přizval své tři oblíbence – Milana, Josku a Jirku. Adam u toho samozřejmě nemohl chybět. Přenášel míry z modelů na kámen s lehkostí, jako by to byla dětská hra. Dokonce použil trik z geodetického školení: úhly, kružítka a vztahováky. Pro ostatní byla ta "vědecká omáčka" složitá, ale Adam ji přetavil v dokonalou přesnost.
Kameny jiskřily biotitem a muskovitem, když do nich kladivy jemně ťukali. Diorit je tvrdý soupeř, ale kluci se s ním skamarádili. Byla to práce plná energie, smíchu a učednické hrdosti.

8. Dioritové a cínové sošky vyprávějí

Odpadové kusy z lví zakázky? Pro Adama to nebyl odpad, ale poklad! Odvezl si je na zahradu u ateliéru v Podbabě a mezi skálou a železnicí si vytvořil romantický koutek. S výhní, starým vysavačem jako dmychadlem a kovadlinou po otci si koval vlastní nástroje. Každý úder kladiva byl malým dobrodružstvím.
První vznikl Dioritový vítr – štíhlá, elegantní postava jako z Giacomettiho světa. Pak sedící dívka, která v klíně držela něco tajemného. Možná hlavu, možná příběh – proč ne Salome? A nakonec rozdělený Odysseus: pevný, a přesto rozervaný. Přidala se i postava Zaklínače hadů – odvážného fakíra, který místo obvyklého hada pozoroval bytost s ženskou hlavou. Trocha humoru, trocha filozofie – a hodně srdce.

10. Dialog v Nové scéně Národního divadla

Tečkování Lvů bylo hotové. Hanzík, nabitý inspirací z jugoslávského sympozia, měl poslední slovo. "Kde je ten kluk, co vám pomáhal? Ten Adam? Ať přijde, potřebuju šikovné ruce," prohlásil.
Pro Adama to byla příležitost snů – učit se od mistra, vést vážné rozhovory o umění a o životě. "Máma říká, že Milan by měl dělat spíš realistické sochy," nadhodil jednou. Hanzík se usmál: "Rozdělovat sochy na realistické a abstraktní je zbrklé. Socha je přece vždycky reálná – může být figurativní, nebo nefigurativní. A příběh v ní? Musí být vyprávěný tak akorát. Když je ho moc, zadusí krásu tvaru."
Z řečí o Dantem inspirované Beatrici a o antických Athénách nakonec vznikl nápad na "Dialog" – rozhovor staršího muže a mladé dívky, zpracovaný do kamene pro Voršilskou zahradu v roce 1983. A Médea? Ta si na své velké ztvárnění v dioritu ještě pár let počkala. Všechno mělo svůj čas.

to byl krátký výňatek z asi 700 stran O sochách a lidech a trochu upravený do zjednodušené verze. Přesto sem nakopíruji původní textík a kdo bude chtít může mi napsat jak působí ten původní vers ten upravený. Dík Jiří....: 5. Médea 1973

Po jedné hloupé a časté páteční hádce navrhuje Adam. Než bychom se tu celý víkend takhle hádali, raději ty zůstaň tady v teplém bytě a já pojedu do aťasu. Nápad to byl klasický, takže prošel. Hádání se zamezilo. Ale myšlenka na podivné změny nálad a nepochopitelné reakce Edy mu stále probíhala hlavou. V ateliéru naložil hlínu na malou drátěnou konstrukci a modeloval tu myšlenku. Postava byla pochopitelně ženská a pěkná, ale postupně se během modelování začínala rozkládat do fragmentů a kvadrantů a z těch chybějících částí, jež odkrývaly nitro, začali vylézat hadi. Jakoby celá ta bytost byla těmi hady prostoupena a naplněna. Vycházelo to tak napůl žena a napůl had. Asi jako Médea. Musím myslet trochu pozitivněji, řekl si a naložil druhou kompozici. Začal portrétem Edy. Krásný řecký nos a mandlové oči. Ale opět se ten portrét rozdvojil a ta druhá půlka byla kočičí. Kočka, která se umí krásně přitulit , ale i pěkně škrábnout

V atelieru nic k jídlu nenechali a přes víkend se tenkrát nic koupit nedalo, a tak poprvé "trpěl a tvořil". Malou figurku Ženy - hada - Médei odlil do cínu a portrétek Ženy – kočky do sádry. Snad se budou v budoucnu hodit.

6. Úžasná zakázka 3 Českých Lvů 1973

Co jste to přivezli Milane za černé bloky kamene?

To je Diorit, zvany také Prachatická žula. Máme dělat pro Standu Hanzíka tři lvy , které budou na fontáně před Karolinem

(Sochař Hanzík, studenty zvaný familiárně Standa dělal v době studií Milana asistenta profesoru Vincenci Makovskému. Byla to dobrá konstelace a do trojice se starým Špačkem, který vyučoval sekání do kamene v ateliéru Akademie ve Stromovce, vychovali dobré ročníky sochařů. Makovský je autorem menšího Lva na vysokém sloupu, jež byl umístěn na nádvoří Pražského Hradu a nyní je v hlavním vjezdu nad Jelením příkopem. Zakázku Lví fontány po jeho smrti zdědil přirozeně jeho asistent a ten domluvil její zpracování u svých tří oblíbených studentů.)

A to je budeš dělat všechny sám?

Jen jednoho. Druhého pak Joska Kadlčík a třetího Jirka Kašpar

Bylo jen logické, že Adam začal s nimi. Nejdřív na Milanově a postupně pak i na ostatních Lvech. Přenášení měr ze sádrového modelu na kámen ve složitém poměru 1 ku 3,28 bylo pro něj snadné pochopit a zvládnout. Stačilo zhotovit redukční úhel ze dvou latí, připevnit je v úhlu tak, aby po krokování kružidlem po lince na horním povrchu jednoho ramene, naměřil na druhém rameni přesně ten násobek 3,28. Ramena pokryli plátkem plechu, natřeli sádrovým mlékem a po zaschnutí do běla, vyryli středem přesnou linku. Kružítka byla různě veliká, od malého 20 cm pro míry z modelu až po 120cm na kámen.

Dobře se mu hodil poznatek z geodetického školení, že kombinace hlavních bodů pro opisováky by měla být zvolena tak, aby se kruhové čáry na povrchu kamene v místě určovaného bodu protínaly optimálně pod pravým úhlem. Třetí kružidlo zvané vztahovák by pak mělo měřit hloubku zasekání hledaného bodu optimálně kolmo na plochu mezi dvěma hlavními body a tím určovaným. Tyhle teoretické omáčky Milan neznal a ani se jim nesnažil rozumět. Bral to prostě selským rozumem a snažil se pracovat s přesností leteckého mechanika, kterým byl jeho táta.

Také bylo potřeba naučit se vykovat špičky i dláta speciálně vytažené do úzkého ostří, ale přitom zakalit tak, aby se nezlomila. Diorit nástroje neobrušuje, jako pískovec, protože na rozdíl od žuly v něm naprosto chybí křemen. Ostrá špička tak dokáže proniknout hluboko a odtrhnout velký kus kamene, kde ale je namáhána páčení. Tupé ostří, tak nezbytné pro žulu se sice neodlomí, ale do kamene nezajede a tím ho neodštípne. Bylo potřeba naučit se odštípávat velké kusy kamene odvrtáním a utržením pérovými klíny. Zatímco pískovec trhali i malými klínky, jako jazýčky. Na diorit bylo nutno užít dlouhého štíhlého klínu osazeného do vrtu mezi dvě konická železná péra. Pomalu potloukávat postupně celou řadu osazených klínů a nechat čas pro oddělování velkých krystalů biotitu. Biotit a muskovit se v čerstvém lomu kamene pak leskly a krásně jiskřily.

"Vidíš šváro, tady u Pepy se střetla Špačkova škola v modelování povrchu kamene dlátem takzvaně po formě, s hradišťskou školou, hranit plochy mezi změřenými body takzvaně do krabic." vysvětluje Adamovi Milan Vácha.

Joska Kadlčík, Pražáky Milanem i Jirkou Kašparem zvaný Pepa byl totiž vyškolen v Uherském Hradišti

8. Dioritové a cínové sošky vypovídají

Do velkých bloků dioritu, ulomených s boží milostí v lomu ukrytém v šumavském hvozdu, tak jako tak velkých s ohledem na rezervu, bylo nutno napasovat České lvy v jejich typicky rozložitém postoji. Zkrátka odpadového materiálu byla spousta. Adam si natahal a navozil ty krásné kousky na zahradu u ateliéru v Podbabě. Zde pod skálou a vedle železniční tratě vzniklo romantické zákoutí, příjemné na práci. Nějaké nástroje dostal od Milana, ale v touze o samostatnost si spoustu nástrojů vykoval sám. Na jednoduché výhni feldšmídě s koksem a starým vysavačem jako dmychadlem a na malé kovadlině po otci. Přišel si na to, která ocel na diorit funguje a která je příliš měkká a že subtilnější nástroj je razantnější, protože ten robustní pohltí zbytečně moc energie. Tak se kalila ocel.

První námět byl Dioritový vítr, se štíhlou jakoby Giacometiho hlavou. Následovala sedící dívenka s něčím co jí zbylo v klíně. A může to být další hlava, no ale pak to bude Salome. Další věc bude složena ze dvou kusů, už proto, aby se dosáhlo určité výšky. Alespoň to rozdělení pomůže motivu, který chtěl zpracovat jako námět – rozdělení figury do kvadrantů a který se objevil už u Medei. Centrálně bude probíhat stabilní prvek – to bude třeba meč a do kvadrantů rozdělená hlava bude dekorována vousem a vlasy. Zpodobnila Odyssea. Rozervaného ale přesto pevného.

Další byl motiv Zaklínače hadů pocházející až z dětství a zobrazující fakíra s hadem, jež se mu z košíku plazí po nohou. Myslím, že tu kompozici Zaklínače předělám, říká si Adam. Zaklínač bude hrdě stát se založenýma rukama a had bude mít prsa a ženskou hlavu a bude se mu plazit od nohou. To bude moje filosofie s Edou. Na to, že vlastně ten Zaklínač bude zároveň zaklínán nepomyslil. Nevěděl ještě nic o Lilith.

10. Dialog v Nové scéně Národního divadla

Tečkování Lvů už je hotovo. Všichni tři studenti to zvládli každý po svém. Tet už je na Hanzíkovi, aby celou kompozici sjednotil po svém. Je nezávislý a nechce se vázat na cokoliv a kohokoliv a právě se vrátil z kamenosochařského symposia v Jugoslávii a je nabit kreativitou.

A kde je ten kluk co tady s vámi na těch všech lvech dělával, ten by mi mohl pomáhat, když už tu sochu a ten kámen tak dobře zná.

To je pro Adama velký zážitek a velká škola. Vedl s panem budoucím profesorem důležité řeči.

"Máma říká, že náš Milan by měl dělat sochy spíš realistické, že mu to jde lépe než ty abstraktní," nadhazuje téma Adam.

"Ono je velmi zbrklé rozdělovat sochy na abstraktní a realistické, protože už podstata sochy je přeci konkrétní, čili hmatatelná, tudíž reálná, neboli realistická", vysvětluje pan profesor. "Lépe by bylo rozdělovat sochy na figurativní a nefigurativní", dodává potom.

"A co ten různý přístup k figuře u Brauna a například u Moora? Braun je přeci realistický jako skutečnost a u Moora se musí realistický obraz hledat." pokračuje Adam ve vyptávání.

"Obě jsou reálné. To je jen různý způsob stylizace. Další aspekt u sochy je to, jak mnoho se snaží vyprávět svůj příběh, neboli jak mnoho je ukecaná. Ono totiž příliš mnoho literatury v soše může přebít její působení estetikou a vnitřní zákonitostí kompozice .

A pak se klasik Hanzík rozpovídá o Dante Alighieri a jeho vizi Beatrice a od renesance přešel do Antiky, z Říma do Athén a postupně pak k důležitosti dialogu. Ten Dialog staršího moudrého muže a mladé krásné dívky, která jej obdivuje a miluje později zpracuje do námětu a Adam jej s Milanem zrealizuje v kameni 1983 pro Voršilskou zahradu za nově vzniklou Novou scénou Národního divadla. A Medeu ztvární Adam po letech ve 180 cm velkém bloku dioritu. Vše má pokračování, vše navazuje