Povídka: O Janince

 Povídka o Janince

Už se mi to tady v Praze všechno zajídá. Ta pakárna v Aritmě a věčné lamentování u mých rodičů. Našel jsem si na inzerát místo na chatě v Jeseníkách.

A co tam budeš dělat?

Topit v kotli a chodit po horách, odpověděl a zakrátko odjel

Za dva měsíce už byl ale zase zpátky

To jsi to vzal hopem

Ona to tam byla pakárna také a Jana z ní chtěla vypadnout.

A kdo je Jana

To je tet moje holka. Ona je mladounká, 18 let. Ale s tím mimčem to tam nešlo

Jaké sem pleteš mimčo?

No ona má Janinka miminko, ale ten kluk s ním nechce nic mít

Jo a ty se jich teda ujmeš. No to je od tebe ale srdečné

Náhodou Janinka je fajn

A kde budete bydlet?

Máma říkala, že u nás v domku by to neklapalo, hlavně kvůli tátovi a le že pro nás bude platit podnájem v Podbabě

Kouká, že ty mámy dělávají podobné blbosti a ty synové taky.

Jak to myslíš, vždyt je to od ní fajn a s Janinkou budeme štastní

Tak uvidíme

Johny a jeho dvě práce

Tak co Johny, půjčí ti v práci tu Avii

Jo, je to dojednáno, můžeme jet. Ja budu rád, že si něco přivydělám

Ty se tet pořádně honíš, chodíš na noční a přez den pak jezdíš tímhle nákladákem.

Když ona Janinka nemůže do práce. To štěně boxera co si koupila jí vypadlo z auta na hlavu a tak ho nechala operovat a tet ho ošetřuje.

A do se stará o to její miminko.

Někdy máma, někdy já ale někdy to i Janinka stíhá

Janinky další miminko, kamarád jež se o ní velmi stará

Johny slyšel jsem , že se budete stěhovat

No on Hanousek nám našel byt, když tet čekáme to druhé miminko. Janince se ten byt moc líbí

A kde vám ten byt našel?

V Dejvicích tam co jsou ty ambasády. Teda je to krásný a velký byt, na můj vkus až moc luxusní, ale Janinka to už s Hanouskem domluvila

Prosím tě a jak vám takový luxusní byt vlastně našel.

Říkal, že věděl, že je prázdný, tak ho prý pro nás otevřel.

Ty a není ten Hanous ten divný kluk, co je u vás vždycky, když jsi v práci?

Janinka říkala, že jí hodně pomáhá, když prý tak často nejsem doma

To bych rád věděl s čím jí tak často pomáhá

Kluk se narodil krásný. Johny byl na něj pyšný a měl ho moc rád, i když mu moc podobný nebyl

Překvapivé oznámení Janinky

Z luxusního bytu je pochopitelně brzy vystěhovali. Měli jej rezervován pro důležitého člověka. Ale dobře to dopadlo v tom směru, že jim přidělili k bydlení garsonku ve staré zástavbě u Vltavy. Tam byl Johny spokojenější. Vzali si půjčku na nábytek, jakš takš se zařídili a byli štastni

Ahoj Franto, tak jak ti jde lezení a máš na Bořeni nějaké nové prvovýstupy, vítá Johny kamaráda horolezce s ˇUsti, který je rozvalen v jeho novém křesle .

To je fajn, že už jsi doma, vítá Jana Johnyho po šichtě. Chtěla jsem ti totiž oznámit, jestli bys nešel bydlet k mámě. My bychom tady tet bydleli s Frantou, než se odstěhujeme do Ústí. Byt si můžeš nechat, ale půjčku na nábytek by bylo fajn, kdybys splatil sám

To je překvapení. To bych od tebe nečekal. Tak já jdu, ale děti chci vídat

Samozřejmě, můžeš si pro ně jezdit do Ústí

Kupodivu i přes tu zřejmou a očividnou naivní obětavost nebyl Johnyho další život špatný

Pro děti si on a nebo jeho máma jezdili do Ústí a měli je rádi a ve ostatním čase se Johny věnoval Horolezectví daleko intenzivněji, byl členem oddílu , potkal spoustu zajímavých a mladých lidí. S některými krásnými horolezkyněmi i sdílel svoji garsonku. Začal závodit na horském kole a vyhrával i mezinárodní závody. Jako kdyby mu to někdo chtěl vynahradit

To všecko dělám abych se neupil, komentoval své aktivity, aby mu kamarádi nezáviděli.

Ty jsi tet věčně nespokojen a chceš vždy to co právě nemáš, komentoval jednou jirkovo stěžování

Jestlipak podle nej nenatočili forest gump

Povídka o Janince – opravená verze

Už se mi to tady v Praze všechno zajídá. Ta pakárna v Aritmě a věčné lamentování u mých rodičů. Našel jsem si na inzerát místo na chatě v Jeseníkách.

"A co tam budeš dělat?"

"Topit v kotli a chodit po horách," odpověděl a zakrátko odjel.

Za dva měsíce už byl ale zase zpátky.

"To jsi to vzal hopem."

"Ona to tam byla pakárna také a Jana z ní chtěla vypadnout."

"A kdo je Jana?"

"To je teď moje holka. Ona je mladounká, 18 let. Ale s tím mimčem to tam nešlo."

"Jaké sem pleteš mimčo?"

"No, ona má Janinka miminko, ale ten kluk s ním nechce nic mít."

"Jo a ty se jich teda ujmeš? No to je od tebe ale srdečné."

"Náhodou, Janinka je fajn."

"A kde budete bydlet?"

"Máma říkala, že u nás v domku by to neklapalo, hlavně kvůli tátovi, ale že pro nás bude platit podnájem v Podbabě."

"Koukám, že ty mámy dělávají podobné blbosti. A ty synové taky."

"Jak to myslíš? Vždyť je to od ní fajn a s Janinkou budeme šťastní!"

"Tak uvidíme."

Johny a jeho dvě práce

"Tak co, Johny, půjčí ti v práci tu Avii?"

"Jo, je to dojednáno, můžeme jet. Já budu rád, že si něco přivydělám."

"Ty se teď pořádně honíš – chodíš na noční a přes den pak jezdíš tímhle náklaďákem."

"Když ona Janinka nemůže do práce. To štěně boxera, co si koupila, jí vypadlo z auta na hlavu, a tak ho nechala operovat a teď ho ošetřuje."

"A kdo se stará o to její miminko?"

"Někdy máma, někdy já, ale někdy to i Janinka stíhá."

Janinky další miminko, kamarád, jenž se o ni velmi stará

"Johny, slyšel jsem, že se budete stěhovat."

"No, on Hanous nám našel byt, když teď čekáme to druhé miminko. Janince se ten byt moc líbí."

"A kde vám ten byt našel?"

"V Dejvicích, tam, co jsou ty ambasády. Teda — je to krásný a velký byt, na můj vkus až moc luxusní, ale Janinka to už s Hanouskem domluvila."

"Prosím tě, a jak vám takový luxusní byt vlastně našel?"

"Říkal, že věděl, že je prázdný, tak ho prý pro nás otevřel."

"Ty, a není ten Hanous ten divný kluk, co je u vás vždycky, když jsi v práci?"

"Janinka říkala, že jí hodně pomáhá, když prý tak často nejsem doma."

"To bych rád věděl, s čím jí tak často pomáhá."

Kluk se narodil krásný. Johny byl na něj pyšný a měl ho moc rád, i když mu moc podobný nebyl.

Překvapivé oznámení Janinky

Z luxusního bytu je pochopitelně brzy vystěhovali. Měli jej rezervovaný pro důležitého člověka. Ale dobře to dopadlo v tom směru, že jim přidělili k bydlení garsonku ve staré zástavbě u Vltavy. Tam byl Johny spokojenější. Vzali si půjčku na nábytek, jakž takž se zařídili a byli šťastní.

"Ahoj Franto, tak jak ti jde lezení? A máš na Bořeni nějaké nové prvovýstupy?" vítá Johny kamaráda horolezce z Ústí, který je rozvalen v jeho novém křesle.

"To je fajn, že už jsi doma," vítá Jana Johnyho po šichtě. "Chtěla jsem ti totiž oznámit, jestli bys nešel bydlet k mámě. My bychom tady teď bydleli s Frantou, než se odstěhujeme do Ústí. Byt si můžeš nechat, ale půjčku na nábytek by bylo fajn, kdybys splatil sám."

"To je překvapení. To bych od tebe nečekal. Tak já jdu, ale děti chci vídat."

"Samozřejmě, můžeš si pro ně jezdit do Ústí."

Kupodivu, i přes tu zřejmou a očividnou naivní obětavost, nebyl Johnyho další život špatný. Pro děti si on a nebo jeho máma jezdili do Ústí a měli je rádi. A ve zbylém čase se Johny věnoval horolezectví daleko intenzivněji — byl členem oddílu, potkal spoustu zajímavých a mladých lidí. S některými krásnými horolezkyněmi i sdílel svoji garsonku. Začal závodit na horském kole a vyhrával i mezinárodní závody. Jako kdyby mu to někdo chtěl vynahradit.

"To všechno dělám, abych se neupil a beru věci jak přicházejí," komentoval své aktivity, aby mu kamarádi nezáviděli…..Jestlipak podle něj nenatočili Forresta Gumpa.

Povídka o Janince — literární verze

Když se ohlížím zpátky, mám pocit, že některé příběhy nezačínají velkým rozhodnutím, ale spíš nenápadným okamžikem únavy. Takovou únavou začal i příběh mého kamaráda Johnyho – a také příběh Janinky, která se mu připletla do života jako náhoda, co se tváří jako osud.

Útěk do hor

"Už se mi to tady v Praze zajídá," řekl mi jednou. Vypadal unaveně, skoro až dobitě. "Ta pakárna v Aritmě, věčné lamentování doma… našel jsem si inzerát. Místo v Jeseníkách. Budu topit v kotli a chodit po horách."

Řekl to tónem člověka, který chce hlavně dýchat. Než jsem stihl cokoli namítnout, odjel. Věřil, že hory mu spraví hlavu.

Jenže za dva měsíce už stál znovu přede mnou.

"To jsi to vzal hopem," podivil jsem se.

Pokrčil rameny. "Ona to tam byla pakárna taky. A navíc Jana chtěla pryč."

"Jana?" zeptal jsem se podezřívavě.

"Moje holka," oznámil mi. Znělo to hrdě. "Je mladá, jen osmnáct. Ale s mimčem to tam nešlo."

"Jakým mimčem?"

Podíval se na mě takovým tím způsobem, kdy se člověku nechce vysvětlovat, ale musí. "Janinka má dítě. Ten kluk, co ho má být otcem, o něj nestojí."

Zarazilo mě to. Johny nebyl z těch, kdo snadno přijímají odpovědnost. A najednou chtěl nést dvě.

"A ty se jich ujmeš?"

"Náhodou, Janinka je fajn." V jeho hlase zaznělo něco, co jsem u něj dlouho neslyšel — víra, že má někoho, pro koho stojí za to se snažit.

Nový začátek v Podbabě

Bydlení řešila Johnyho matka: "U nás doma by to neklapalo, kvůli tátovi," prohodila prý, "ale podnájem v Podbabě vám budu platit."

Obdivoval jsem její ochotu. A zároveň jsem tušil, že ochota bez hranic bývá předzvěstí malé pohromy.

Johny si to nepřipouštěl. V očích měl budoucnost — konečně ne sám, konečně potřebný.

Dvě práce, jeden pes a žádný čas

Začal jezdit noční směny a přes den rozvážel náklady Avií, kterou mu půjčili z práce. "Aspoň si přivydělám," říkal.

"To se teď pořádně honíš," podotkl jsem jednou.

"Janinka nemůže do práce," vysvětloval. "Koupila si štěně boxera, vypadlo jí z auta na hlavu, musela ho nechat operovat a teď ho ošetřuje."

Začínalo to působit jako groteska, ale Johny se nesmál. A když jsem se zeptal, kdo tedy hlídá dítě, odpověděl:

"Někdy máma, někdy já. A někdy to i Janinka stíhá."
To "i" mě tehdy zarazilo. A ještě víc mě znepokojil další člověk, který se objevil v jejich orbitě.

"Slyšel jsem, že se budete stěhovat," řekl jsem Johnymu jednou.

Rozzářil se. "Hanousek nám našel byt. V Dejvicích! Tam, kde jsou ty ambasády. Luxus jako blázen. Janinka to s ním domluvila."

"A jak takový byt sehnal?"

"Prý věděl, že je prázdný, tak nám ho otevřel."

Byt "otevřel". To slovo viselo ve vzduchu jako varování. A když jsem zjistil, že Hanousek je u nich vždycky, když Johny pracuje, dávno jsem už tušil, jaký příběh se tu píše.

Johny to netušil.

A pak se narodil syn. Krásný, zdravý. Jen ne tak úplně podobný.

Pád z luxusu

Luxusní byt jim brzy vzali. Měli ho pro někoho důležitějšího. Ale náhradní garsonka u Vltavy vypadala jako nový začátek. Vzali si půjčku na nábytek, zařídili se a chvíli vypadali šťastně.

A v té chvíli přišla věta, která Johnyho život zlomila:

"Nešel bys bydlet k mámě?" řekla Jana jednoho večera. Stála v předsíni, v očích nebyl ani stín lítosti. "My bychom tu teď bydleli s Frantou — než se odstěhujeme do Ústí. Byt si nech, ale půjčku na nábytek by bylo fajn, kdybys splatil sám."

Johny jen stál. A já jsem nikdy nezažil chvíli, kdy by byl někdo tak náhle starší.

"Děti chci vídat," řekl tiše.

"Samozřejmě," usmála se Jana. "Můžeš si pro ně jezdit do Ústí."

A tak skončil jeho sen.

Nebo — jak se později ukázalo — možná teprve začal.

Život po Janince

Kupodivu Johny nespadl na dno. Možná naopak poprvé získal pevnou půdu pod nohama.

Děti vídal pravidelně, jeho máma mu pomáhala. A on sám se vrhl do horolezectví s vášní, která v něm musela být celá léta uvězněná. V oddíle potkal nové přátele — a některé horolezkyně sdílely nejen lano, ale i jeho garsonku.

Začal závodit na horských kolech a vyhrával. Dokonce i mezinárodní závody. Jako by mu svět šeptal:

"Neboj, ono to mělo smysl."

"To všechno dělám, abych se neupil," říkal, když mu někdo záviděl.

Usmál se zvláštně, skoro neurčitě — a mě tehdy napadlo, jestli tohle není ten pravý Forrest Gump. Ne proto, že by byl hloupý. Ale protože běžel dál, i když nikdo nechápal proč.

A možná právě proto doběhl dál, než mnozí, co měli všechno promyšlené.

KONEC — nebo začátek?

Takový byl Johnyho příběh. Příběh chlapíka, který se nechal vehnat do života, aniž mu někdo slíbil, že si zaslouží odměnu. A přesto ji dostal — ne v podobě ženy, která o něj nestála, ale v podobě cesty, kterou by jinak nikdy nenašel.